TIBET    Fotogalerie

 

Josef Vaniš, Vladimír Sís


Dávno před Maovou kulturní revolucí, v době kvetoucí spolupráce bratrských zemí, lidově-demokratického Československa a lidové Číny, vyslal Čs. armádní film dva mladé tvůrce, režiséra Vladimíra Síse (nar. 1925, zemř. 2001) a kameramana Josefa Vaniše (nar. 1927, zemř. 2009) do Číny, aby společně s čínskými filmaři zachytili na filmový pás stavbu velehorské silnice vedoucí z provincie S´-čchuan do Lhasy, hlavního města Tibetu.

Oba českoslovenští filmaři, vybavení potřebnou filmovou a fotografickou technikou i materiálem, byli připraveni na práci ve vysokohorských podmínkách, nebyli však připraveni na administrativní a organizační obstrukce, které jejich záměry i vlastní práci neustále narušovaly. Už v Pekingu, kam přiletěli 29. 11. 1953, se ukázalo, že natáčení nebude jednoduché. Čs. autoři se s vedením čínského štábu rozcházeli v názorech na obsah i způsob natáčení.

V polovině února 1954 se přesto Sís s Vanišem vydali na několikaměsíční cestu. Do Čcheng-tu, hlavního města provincie S´čchuan, se dopravili vlakem a lodí a odtud po doplnění zásob a vykonání potřebných příprav vyrazili 15. března 1954 na devítiměsíční 1760 km dlouhou cestu napříč Tibetem do „sídla bohů“, města Lhasy. Během cesty, jejíž části absolvovali automobily, na koních, ale i pěšky, kromě požadovaných záběrů prací a činností z vlastní stavby zmíněné silnice, natáčeli i přírodní scenérie, obchodní karavany, život prostých Tibeťanů žijících ve městech, vesnicích i v kočovných stanech, architektonické a – tam, kde to bylo možné - církevní památky a obřady. S tehdy devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem se setkali poprvé ve městě Čhamdo, přes které projížděl na oficiální návštěvu Číny po právě budované silnici.

Tibet se nacházel v době historického zlomu - již po čínské anexi, avšak stále ještě s určitou - byť postupně stále více oklešťovanou - mírou politické, kulturní i náboženské autonomie. Natáčení autorům znesnadňovaly jak přísná náboženská pravidla, tak neustálý dohled a cenzurní zásahy čínských úředníků. O co méně mohli točit filmovou kamerou, o to více se snažili fotografovat, aniž v tu chvíli tušili, že pořizují možná poslední záběry později zcela zlikvidovaných kulturních památek a reálií.

Koncem listopadu 1954 dorazili Sís s Vanišem ke Lhase a po jedenáctidenním čekání dostali povolení ke vstupu do cizincům „zakázaného“ města. Během více než měsíčního pobytu navštívili všechna důležitá místa – chrámy, tržnice, dalajlamův palác Potálu i jeho letní sídlo Norbulingka, katedrálu Džókhang i sídlo lékařské a astrologické fakulty na vrchu Čagpori. Opět ovšem s velmi omezenými možnostmi natáčení.

Přesto z Tibetu přivezli unikání svědectví v podobě natočených filmových záběrů a nafocených negativů.  Z filmových materiálů byly vytvořeny tři celovečerní verze filmu Cesta vede do Tibetu lišící se obsahem i komentářem – oficiální československá verze, čínská verze a verze autorská. Právě autorská verze byla v roce 1955 jako dokument oceněna na festivalu v Karlových Varech i v Benátkách a film se promítal v čs. kinech. Filmové kopie byly později, po rozchodu sovětského bloku s Čínou, uloženy do archivu, odkud však postupně za nejasných okolností zmizely, respektive – nebyly nalezeny. Jednotlivé sekvence, záběry či scény se později objevovaly v různých dokumentárních i hraných filmech doma i v zahraničí, většinou bez vědomí a souhlasu autorů.

Vladimír Sís a Josef Vaniš se celý další život věnovali filmové práci a natočili desítky krátkometrážních i celovečerních, dokumentárních i hraných filmů, Sís jako režisér a scénárista, Vaniš jako hlavní kameraman.

Byť se žádná s filmových kopií Cesty do Tibetu nedochovala (nebo nebyla zatím nalezena), Josef Vaniš po celá ta léta schraňoval oběma autory v Tibetu pořízené fotografické negativy, z jejichž zvětšenin byly čas od času uspořádány příležitostné výstavy v Česku i v zahraničí. Vanišovy a Sísovy fotografie mají vysokou obrazovou i estetickou hodnotu; zároveň je na nich dobře patrný filmařský rukopis, kdy často pořizovali série snímků vzájemně propojených a spolu souvisejících a kdy postupovali od velkého celku k detailu či portrétu a naopak. Jejich největší přínos však tkví v tom, že vytvořili trvalé a nesmírně cenné obrazové svědectví o zemi, kultuře, náboženství, architektuře, umění a lidech, o reáliích, které byly několik let poté zlikvidovány či zcela změněny...orologi replica


Radovan Kodera